Monday, 12. August 2013
Monday, 12. August 2013
Jako každá cesta, i tato začíná.... ne až teď mohu začít psát o dalším putování, protože jsem si nacpal dýmku a v klidu zapálil. Zítra ráno všichni (snad) odvolíme v prvním kole prezidentských voleb, pak snad zabalíme nezbytné vybavení – tabák, dýmky, bibli a sluneční brýle, a v sobotu ráno na letiště.
12. ledna 2013
Ráno jsme se všichni setkali na Pražském letišti, teď již letišti Václava Havla a v plném počtu devíti jachtařů nasedáme do letadla směr Paříž. Po chvíli čekání v kuřácké zóně na letišti Charles de Gaulle nástup do boing 777 směr Fort de France, Martinque. Jídlo výborné, obsluha ucházející. V polovině letu se z palubního rozhlasu ozvalo varování, že kouření na záchodcích je přísně trestáno. Tak nějak instinktivně se všichni otáčejí na Kačera, který ovšem spinká spánkem spravedlivých. Hledali jiného provinilce.
Na letišti nás očekává kapitán vedlejší lodi, Pavel Strašil, větrem ošlehaný námořník, který brázdí oceány už nějaký ten pátek. Pomalu se seznamujeme s druhou posádkou lodi, sedáme do připraveného autobusu a přesouváme se do maríny s překvapivým názvem Le Marine. Tam nás čeká krásný obrovský katamarán Lagoon 440 Gobie. V kokpitu nás očekávala na přivítanou láhev rumu, kytice a dopis s přáním pohodové plavby. Jugoši by si měli vzít příklad. Loď trochu připomíná autobus na moři. Z kapitánského můstku do kajuty je to skoro tři patra a Kačer si soustavně stěžuje, že ho z toho courání bolí nohy. Hodili jsme bagáž do kajuty a už sedíme na drinku v přístavní krčmě a vychutnáváme poslední paprsky zapadajícího sluníčka. Krásné mulatky za barem, všude zní franština neb Martinique je poslední francouzská kolonie a je součástí EU. V podstatě se sem dá přijet jen s občankou.
Jinak nám ten výlet pěkně začíná. Pavel zapomněl v autobuse bundu s pasem a všemi doklady. Jelikož už je to starší pán tak byl v klidu a oznámil nám to až u večeře, kdy autobus s pasem byl někde na druhé straně ostrova. Takže Pavel si začíná hledat práci v místní továrně na sardinky a my si jdeme užít první společné večeře. Sice ne každý zvolil optimální jídlo, dávat si v Karibiku kachnu a očekávat knedlíky se zelím je trochu odvážné, ale dostatečný přísun daiquiri a rumu toto faux paux napravil. Největší úspěch měl místní talíř, směs ovoce, zeleniny, masa a ryb. Večer zakončil Jarda značně posilněn tropickým daiquiri, který se vydal do víru velkoměsta, tedy kreolské vesnice, na diskotéku a místních putyk.
13. ledna 2013
Ranní probuzení do krásného tropického dne. Svítí sluníčko, občas někde mráček, pofukuje příjemný vítr. Marina i náš katamarán se pomalu probouzí k životu. Tedy až na Jardu. Jeho noční návrat byl bez komplikací, ale trápí ho zácpa a za úpěnlivého skučení cvičí a dělá dřepy po celé lodi.
Pavlovi spadnul kámen ze srdce, že až málem prorazil loď, neboť řidič dohledal jeho ztracenou bundu i s pasem a dalšími cennostmi a dopravil nám to na loď. Tak ho to stálo jenom láhev rumu.
Odcházíme s Kačerem na pasovou kontrolu na kapitanát. Je to zdárná ukázka francouzské efektivity říznuté s karibskou pohodou. Musí se vystát fronta, člověk si sám vyplní formulář do počítače, za jeho užití se zaplatí drobný poplatek 5 EURO. Následně si jeden černoch vezme papír, druhý na něj dá razítko, třetí se podívá kolik je hodin, zda ještě není čas obědu a krásná mulatka pomalu vytáhne z kasičky peníze na vrácení drobných. Celá procedura trvá asi půl hodiny. Po těchto nezbytných administrativních úkonech jsme přejali od charteru loď a jsme připraveni k vyplutí.
Prokličkovali jsme se přístavem, trochu nás mátl systém značení IALA B, který je obráceně než nám známý systém IALA A a po přibližně 5 NM kotvíme u města St. Anna na koupačku. Přirážíme k druhé lodi a hurá do vyhřátého karibského moře. Má asi 27 stupňů a nádhernou modrou barvu. Po chvíli pohody napínáme plachty směr jih k ostrovu St. Lucie. Opouštíme vody Evropské unie a blížíme se do svobodného světa. Svatá Lucie je první ostrov směrem na jih od Martinique. Vysoké sopečné vrcholy se za stálého 15 kn větru pomalu blíží a začíná se smrákat. Při pohledu na noční oblohu poznáváme jen několik málo souhvězdí, v nadhlavníku vévodí orion. Kousek před cílem dnešní cesty nás dostihla přeprška, za dvacet minut byla obloha zase jako vymetená. Pavel nás vysílačkou ubezpečuje, že toto je zcela normální, téměř každý den chvíli prší, což s ohledem na denní teploty okolo třiceti stupňů jenom vítáme. Schovaní za ostrovem startujeme dieslové motory, které při 2.5 tis otáčkách jen ševelí, míjíme plovoucí hotel a pohodovou nerušenou plavbou jsme se dohoupali k cíli dnešní etapy, městu Soufriere, ve stínu dominanty ostrova, sopečného vrcholu Petit Piton. Kotvíme zádí k pláži, ochotní domorodci nás připoutali záďovými lany k palmě.
14. ledna 2013
Dnešního rána jsme se probudili pod Petit Piton u města Soufriere v azurovém moři, které poklidně pohupovalo naší lodí a my začali vstřebávat karibský rytmus. Kačer odjel s Pavlem zařídit celní papíry, na vant vytahujeme čestnou vlajku St. Lucie a pod ní žlutou, značící, že čekáme na celní odbavení. Námořní tradice je nutné dodržovat. Místní kluci přijeli na kánoi nám natrhat pár čerstvých kokosů výměnou ne již za korály jako v době objevitelských plaveb cpt. Cooka, ale za pár dolarů, nicméně i tak se nám v hlavě honí představa prvních setkání před mnoha sty lety. Domorodci na dotaz proč nejsou ve škole odpovídají lakonicky, že nemají boty a tudíž si na ně musí vydělat trháním kokosových ořechů pro přijíždějící kocábky.
Okolo poledne sedáme do taxíku, rychlého člunu, který nás za pár EC (East Carribien Dolar) převáží do přístavu. Na molu se s námi dal do řeči jeden místní rybář. Když zjistil, že jsme z Čech, hrdě vykřikuje, že tam byl před Vánocemi na lyžích. Moc mu nevěříme, ale naše pochybnosti vyvrací předložením kartičky pojišťovny od VZP a nám padá brada. Asi mu ten rybolov a pomáhání na molu vynáší, když si může odskočit si zalyžovat do Krkonoš.
V bance vytahujeme plastikové peníze, které obratně měníme za hromadu dolarů a rychle najít nějakou hospodu a dát si oběd. Zkouším místní obvyklé jídlo – roti, což je směs brambor, kari omáčky a různého masa dle chuti, volím rybu. Soufriere je malebné město, kde se moderní domy střetávají se starými polorozpadlými chatrčemi a pozůstatky koloniálních dob. Všude se povalují rastamani s úsměvem na rtech a jointem v ruce, pár turistů a krásné středoškolačky v uniformách. Směrem na jih od města se klikatí do kopců silnice k vulkánu a vodopádům. V polovině cesty stopuji místního řidiče, skáču do auta a opouštím pachtící se skupinu, v dáli slyše Kačera, jak nadává, že si nevzal mačky a cepíny, jaký je to kopec.
Půl hodinky pěšky od hlavní cesty docházím k jedné z místních atrakcí, horkým vodopádům uprostřed jungle. Pokecal jsem s hlídačem u brány, vyzkoušel domácí úrodu trávy a na půl hodiny se naložil do krásně teplé čisté vody v jezírku pod vodopádem. Z jednoho padala horká voda, z druhého naopak krásně studená, tak dle chuti průběžně měním polohu a spokojeně pokuřuji. Je pomalu čas najít zbytek výpravy, stopuji první jedoucí auto a po pár minutách vystupuji na cestu k vulkánu. Nacházím je zmožené ve stínu přístřešku a vyměňujeme si první zážitky. Zpátky do města jsme se svezli minibusem za 2 EC na hlavu. Udělali jsme nezbytné zásoby potravin na další plavbu, naše kuchyňská četa ve složení Tomáš, Petr a Anče společně s Martinem vše odvezli na loď a my se zatím touláme po městě. Kupuji dvě lahvinky místního rumu, abych tímto založil svou sbírku do baru. Tři ulice jedním směrem a dvě druhým máme za chvíli prošlé a jdeme hledat hospodu k večeři. Úkol byl splněn v hospůdce v prvním patře přístavního domu s výhledem na moře. V noci na lodi jsem zkusil trochu rybářského štěstí, ovšem bez valného úspěchu. Okolní lodě pomalu zhasínají, jen čas od času se okolo prožene plnou rychlostí člun, který rožne světlo těsně před další projíždějící lodi. Hold si s tím moc hlavu nelámou.
15. ledna 2013
Ráno je obloha opět blankytně modrá, jen tu a tam nějaký malý mrak. Domorodec, který tak rád navštěvuje Česko nám nabízí čerstvě vyloveného tuňáka. Jelikož nákupní četa ani moje lovecké umění moc ovoce nepřineslo, jdeme do něj. Jen pro představu, stál asi 70 EC, což odpovídá asi 40 USD. Ryba byla k večeři včetně výborné domácí majonézy, kterou se Tomáš uvolil ušlehat. Budiž za to zmíněn v deníku.
Poklidná plavba za ideálního 13 až 17 uzlového větru, mírné vlny, že ani Petr nekrmil rybičky, jak se mu občas stává. Opouštíme výsostné vody St. Lucie a blížíme se k dalšímu ostrovnímu státu, Svatý Vincent a Grenadines. Sopečný ostrov pokrytý tropickou vegetací. Pro zpestření plavby opět závodíme, Pavel využívá znalostí okolních vod a těsně před cílem nám to natřel na motýla. Je vidět, že tady není poprvé. U vjezdu do zátoky Wallilabou vidíme kamenný oblouk, na kterém se v Pirátech z Karibiku houpali tři oběšenci a v zátoce jsou vidět ještě zbytky kulis po filmařích. Místní si je přetvořili k obrazu svému a zabydleli se v nich. Přistání u ostrova bylo trochu dramatické. Snažíme se zakotvit zádí k molu, ale hysterický Ital vytahuje nůž a snaží se nám přeřezat lano. V tu chvíli Tomáš svléká košili a ukazuje muskulaturu, která mu zbyla ze závodní kanoe. Nůž je v tu chvíli pryč a už slyšíme jen proud italských nadávek. Kotvíme raději kousek vedle, přímo naproti baru u Jarouška. Měníme vlajky z St. Lucie na St. Vincent, věšíme žlutou a chystáme se na celní odbavení. Podle námořního práva do doby odbavení nikdo krom kapitána nesmí vystoupit na břeh. Na druhou stranu nikdo nesmí bez jeho svolení vkročit na naši palubu. Tentokrát jdu s Kačerem, jelikož jeho ostříží zrak již není tak jasný jak býval a je nutné vyplnit hromadu důležité dokumentace. Celní odbavení, imigrační dokumenty a podobně. Wallilabou je malá vesnice s jednou hospodou, několika bary a celním úřadem. Opětovně velmi důležitá funkce, při které není kam spěchat a je nutně dát všem patřičná razítka do pasu, na vypsané papíry a tvářit se při tom velmi úředně a důležitě.
Dýchá na nás neskutečná pohoda. Domorodci se neustále smějí, trochu zkouření travkou na nás mávají a nabízejí nám hromadu potřebných i nepotřebných cetek. Ihned po zakotvení obklopí naši loď malé čluny se vším, co člověk potřebuje. Langusty střídají korálky a tropické ovoce. Kupujeme od všeho trochu a už je čas připravit večeři. Anče dělá skvělé medailony z čerstvého tuňáka a k němu již jednou vychválená majonéza. Kapitán nám připravil rum punch a z nás konečně opadly strasti domova a začínáme nabírat karibskou vlnu.
16. ledna 2013
Ráno, což značí okolo půl desáté jsme se obě posádky vypravili na břeh, abychom se vydali po krásách ostrova. První zastávka byla u proslulého baru u Jarouška hned naproti naší lodi. Sice neměl připraven svůj rum punch, ale i tak nás pohostil vychlazeným pivkem a rozesmátou tváří. Jaroušek je místní rodák, který dvacet let hrál v divadlech na Brodway aby se na stará kolena vrátil do svého rodiště a otevřel si tady bar. Dřevěná bouda plná lahví a vlajek všech států od námořníků, kteří tady na kratší či delší chvíli zakotvili. Nad barem vévodí česká vlajka. Je vidět, že tady jachtařům z naší suchozemské zemičky moc chutná.
Po krátkém občerstvení jsme se vydali stopovat, což ve dvaceti lidech není tak jednoduché. Po chvíli nám však zastavuje minivan, vyhazuje děti, které vezl do školy a všichni se soukáme na sedadla. Vzhledem k tomu, že sedíme po dvou i po třech, tak musí jít veškeré rozpaky stranou a velmi záhy se všichni důvěrně známe. Vysmátý řidič se moc netrápil tím, že jsme překročili povolenou hmotnost nejméně dvakrát a odvážně se s námi vydal po klikatých cestách k vodopádům na severním konci ostrova. Dojíždíme k nim asi po hodině cesty a vydáváme se junglí k nádherným vodopádům Dark View Falls v úpatí hor. Po krátkém, ale úmorném stoupání nás přivítalo horské jezírko s vodopádem. Chladivá voda nás příjemně osvěžila před další cestou. Všichni společně se kolem banánových plantáží vydáváme k moři na koupačku. Tuto zábavu moc nemusím a tak opouštím skupinu a stopuji si pick – up zpět do vesnice Chateu Bell Aire, což naprosto vypovídá o jeho velikosti, něco jako Dolní Lhota. Malý přístav, jedna ulice, děti pobíhají a hrají fotbal, s místními prohodím pár slov a pomalu se vydávám po cestě k jediné restauraci, kde máme naplánovaný dnešní oběd. Zbytek skupiny dorazil naprosto přesně se mnou. Úžasné načasování. Dobrý oběd, pivko, rum punch, kávička a vydáváme se na krkolomnou zpáteční cestu. Cestou na loď ztrácíme Jardu, který se zaseknul v plážovém baru u Jarouška, a tímto začíná jeho anabáze sestávající se ze spousty rumu, Jack Sparrow drinks, trávy, potyčkami s posádkou a velkou kocovinou konče.
K večeři nám domorodci dovezli objednané langusty, kterých se ujímáme s Kačerem. Velký hrnec vroucí vody, sladké a slané, citrón, nějaké to koření a šup tam s nimi, než zaklepou klepýtkem a krásně zrůžoví. Velká delikatesa to byla. Po večeři zkouším opětovně rybaření, ale nebýt toho, že jel okolo domorodec, od kterého jsem zakoupil jednu makrelu, zůstal by háček opětovně prázdný.
Večer se přesouváme kam jinam než za Jarouškem, kde nacházíme našeho Jardu v obětí polských slečen, mimochodem pěkných, s drinkem v ruce popíjíme a vlníme se v rytmu reagge. Kolem půlnoci majitel baru Jaroušek dává na stůl láhev rumu Mount Gay Rum se slovy happy hour – no money. Pohled na voltáž nám nahání trochu obavy, zejména po letošní alkoholové aféře na Moravě. Rum dosahoval úctyhodných 84,5 % alkoholu a voněl lehce petrolejem. Jak jsem již psal, dalo nám trochu práci dostat Jardu zpátky na loď, ale nakonec neodolal mohutné síle a byl bezpečně přepraven na palubu.
17. ledna 2013
Kapitán vstal se slovy jsem dneska nějakej ohrnutej, dal si kafe, první cigárko a dokončil svůj obvyklý ranní rituál. Takže tradiční začátek krásného tropického dne. Rozloučení s Willalabou bylo pomalé a ospalé. Hodinku brblání na dieslový vítr nás zaneslo do nehezkého přístavního města Kingtown. Krásy chybějící městu nechyběly rybímu tržišti. Sice bylo těžké odtrhnout Anče od pultů se vším možným, ale společnými silami jsme uspěli a dovolili jsme jí koupit jednu rybičku, tedy rybičku, metrovou barracudu, rybář ji rovnou vyfiletoval, kosti a vnitřnosti na polívku a to vše za nádherných 40 EC.
Dokoupili jsme zásoby, protáhli se tržištěm a přesunuli se zpět na loď. Pro velký úspěch včerejšího večera jsem zakoupil placatku Very Strong Rum 84,5 %. Pár chvil před odjezdem jsme si vzpomněli na Pavla, který nebyl na lodi. S ležérností sobě vlastní se objevil na molu s půlhodinovým zpožděním se slovy, že stál frontu v bance.
Cestou z přístavu jsme využivše svého práva přednosti skoro přinutili zastavit dva trajekty jsme vytáhli plachty a zamířili na jih směrem k ostrovu Bequia. Kotvíme pár metrů od písečné pláže s palmami u města Port Elizabeth. Krásné koloniální město s tržištěm plným tropického ovoce, nádherné štíhlé černošky prodávajíce ručně dělané šperky, cetky a ozdoby. Obvyklou rychlostí jsme vyřídili papíry, dostali razítko do pasu a s Kačerem a Pavlem odpočíváme v baru. Kupuji pár drobností dětem do Rožnova, korále pro sestry a žraločí zub bráchovi
Po návratu na loď nás čeká výborná rybí polívka, steaky z barracudy s opečeným banánem, chlebovníkem a spoustou hlušiny. Po večeři jsme se vypravili do města na drink. Přes den živé ulice se po setmění vylidnily a potkáváme jen pár turistů v baru. Cesta zpět zodiakem byla trochu dobrodružná, neb jsme trochu hledali loď. Šťastně ji nacházíme a tím končí další karibský den.
18. ledna 2013
Poklidné válení se na pláži u Princess Point nedaleko Port Elizabeth. Dopoledne opět jedeme do města, které opět ožilo trhovci a domorodými obyvateli. Zajeli jsme si trochu zašnorchlovat, moře je příjemné, spousta korálových rybiček a i langusty byly viděny. Bohužel mi ji neukázali, jinak by už byly na pánvi. Doplnili jsme zásoby, benzín do zodiaku a vydáváme se na další plavbu.
Opět stálý východní Žlutý vítr (pojmenován po našem kamarádovi Žlutém, který miluje rychlost větru 10 až 12 uzlů), nastavit plachty, nepropadat trimování a 20 poklidných námořních mil k ostrovu Mayreau uteklo v poklidu. Mayreau tvoří první ostrov národního parku Tobago Key. S velkým předstihem jsme dorazili k ostrůvku Catholic Island, kde byl cíl dnešní etapy. Druhá loď se vymlouvala na rybaření, ale s ohledem na prázdné háčky jim to moc nevěříme.
Kotvíme v zátoce Careenage na severním cípu ostrova na bóji, pár metrů od nádherné bíle pláže, palmy na břehu, tři hospůdky a pár lodí. Večer jsme se vypravili do hospody The last bar before the jungle. Za barem sice krásná, ale o to línější černoška, vůbec ji netrápilo, že má nějaké hosty. Po chvilce, kdy si musela dočíst časopis, nám přináší pití a ptá se co budeme jíst. Objednáváme společnou rybu. I přes lenivost obsluhy bylo jídlo skvělé. Hromada rýže a zeleniny, red snapper v červené pálivé omáčce s cibulí. Jednoduché, výborné. Po pár drincích a kapitánově pinacoladě z čistého alkoholu se unaveně přesouváme na loď.
19. ledna 2013
Dnes nás čeká jen krátký přejezd na východní stranu Tobago Keys, kde stojíme pár desítek metrů za korálovým reefem do tvaru podkovy, který tvoří přírodní vlnolam před přívalem oceánských vln. Počasí se trochu pokazilo, je zataženo, občas krátká přeprška, ale i tak příjemně teplo. U malého ostrůvku se v moři pase spousta žel, korálové rybičky, na ostrově se prohánějí leguáni. Pro zpestření jsme zavěsili pod loď asi tak do metrové hloubky kostru od tuňáka. Chvíli ji oďobávaly malé rybičky, pak to přišel překontrolovat metrový rejnok a najednou se pod lodí objevil stín pána moří. Žralok, odhadem tak 2 metry dlouhý, obkroužil plováky, ukousnul kostru i s ocasem a v klidu odplul do hlubin. Najednou se už nikomu do vody nechtělo. Tak v poklidu zevlujeme na lodi, tabáček, pohodička a rum.
Večer nás převezli domorodci na vedlejší ostrov, kde máme připravenou langustí hostinu. Obrovská hromada langust na grilu, ovoce, rýže, chleba, opečené banány, no prostě a jednoduše taková malá skromná karibská večeře.
20. ledna 2013
V noci se zvedá východní vítr, máme trochu obavy o kotvu, ale spolehlivě drží v písečném dně. Ráno je opět pod mrakem, na jih od nás se žene nějaký sajrajt, ale míjí nás to. Po dopolední koupačce přejíždíme na ostrůvek Petit Tabac, další z míst natáčení Pirátů z Karibiku. Pře pár lety na něj spadla z nebe další atrakce, zbytky krytu nosné rakety z Ruska. Obhlížíme to a Kačer s Martinem berou kousek na podrobné zkoumání. Já jsem se vydal zkusit štěstí s harpunou. Jako by to ty ryby věděly a najednou není v moři ani šupina. Po několika marných pokusech se mi podařilo ulovit malou ploutev, hodil jsem jí do člunu a zkoušel dál svůj lovecký um. Nic dalšího nepřinesl a tak se vracím trochu zkroušeně na loď. Rybu házím na pánev, ochutnávám a házím ji do moře. Budu muset tu techniku přežití ještě vylepšit.
Kolem poledne přejíždíme na pár mil vzdálený soukromý ostrůvek Palm Island. Chvilku jsme poseděli v baru v luxusním resortu, podívali se na luxusní bungalovy v palmovém háji a vrátili se na loď. Asi bych si dokázal představit tady pár dnů strávit s knížkou na pohodové válecí se dovolené. Z Palm Island přejíždíme 3 NM na ostrov Union, do přístavu Clifton. Snažíme se přistát u mola, ale po trochu komplikovaném přistávacím manévru za relativně silného větru to vzdáváme a odjíždíme kousek dál na boji. Hned u mola nás odchytnul místní Mr. Boss do své restaurace a domlouváme společnou večeři pro celou posádku. Plný stůl ryb, lobstrů, masa a hromada ovoce a zeleniny. Sice trochu zmatené a ne tak, jak sliboval, ale bylo to dobré. Největší atrakcí večeře je steel band music. Domorodá kapela hrající na obrácené sudy. Ještě v dobách otroctví měli černoši zakázáno hrát na hudební nástroje. Tak obrátili barely, trochu je naladili kladívkem, velký jako basa, střední jako kytary, malý jako mandolína a už na to hrajou. S Kačerem to okukujeme a za chvíli se k nim můžeme přidat. Jejich kapelník nás hned odchytává a vysvětluje, že si dělá bubny sám a že to všechny kluky naučil. Z nějakého důvodu mě jmenuje manažerem jejich kapely pro Evropu. Dávám mu vizitku a očekávám evropské turné v příštím roce.
21. ledna 2013
Kapitán je dnes trudomyslný. Už aby byl na Údolíčku. A že langusty chce jenom se zelím a s knedlíkem. Nepomáhá ani rum s kolou, naopak, nakazil svou trudomyslností i Jardu. Tomu ale stačí trocha rumu a vzpomínka na bar u Jarouška a hned je zase veselý.
Jelikož je naše loď po týdenním pobytu na moři skoro vyžraná, už i poslední láhev rumu se nebezpečně blíží ke svému konci, musíme udělat nezbytné nákupy. Posíláme kuchařskou četu, ale tentokráte s mým doprovodem, aby to nebyla zase jenom zelenina a seno, ale taky nějaké maso. Procházíme si Clifton harbour. Tady se mi asi líbilo ze všeho nejvíc. Hlavní ulice, na ní koloniální domy, dva pevnostní kanóny z dob, kdy okolní vody brázdili piráti, dnes ale všude klid a mír. Asi by to šlo tady bydlet. Hlavní třída se na konci plynule mění v přistávací dráhu pro malá sportovní letadla a čas od času na námi něco přeletí. Zejména mě velmi zaujal obchůdek s francouzskými delikatesami, kde krásná slečna prodávala dokonce i tabák do dýmky, což je v dnešní době spíše rarita. Sice to byla jenom červená Amfora, ale s ohledem na její jiné přednosti bych si na ten tabák dokázal zvyknout. Těmi přednostmi mám na mysli samozřejmě sluníčko, moře, pohodu, klídek.
Všichni se vracíme na loď a odrážíme k ostrovu Mopion. Ostrov je možná moc honosné označení pro tuto asi 30 centimetrů vysokou písečnou dunu uprostřed moře s jedním palmovým slunečníkem, na jehož konstrukci jsou vyryté nápisy kdo kdy s kým tady souložil. Odjezd z Mopion byl zpestřen stávkou pravého motoru. Ani na několikátý pokus se ho nepodařilo nastartovat. Jelikož dnešní cíl je pouhých několik mil vzdálený Petit St. Vincent, brbláme na jeden motor a do podrobného zkoumání se pouštíme až na místě. Všichni inženýři na lodi, a že jich tam bylo dost, se noří do motorového prostoru, dolívají olej, kontrolují dráty, šrouby a matičky, propojují baterie, ale není to nic platné. Voláme tedy charterovou společnost, aby zítra přijel servisman. Jediný Martin se nenechá odradit a s heslem, že duch musí zvítězit nad hmotou, a s šroubovákem, provizorní zkoušečkou z kusu telefonního drátu, který měl Pavel v bagáži a se žárovkou z ledničky se noří do hlubin lodě. Po hodině se ozve nekompromisní povel Kačere nastartuj. Chvíle napětí a motor naskočil. Za velkého aplausu celé posádky, výslovné pochvaly od kapitána a zápisu do lodního deníku Martinovi gratulujeme. Všechno brblání a všechny průsery jsou odpuštěny a Martin se hřeje na výslunní slávy. Dokonce mu kapitán osobně připravil rum s kolou. Odvoláváme servisní zásah a užíváme si zbytku dne na nejjižnějším místě naší cesty. Bohužel zítra otáčíme kormidlem směr sever a naše karibská expedice se přelamuje do své druhé poloviny.
22. ledna 2013
Pravobokem míjíme dopoledne ostrov Union a na plachty s pravým předobočním větrem křižujeme až do Bequia. Jedeme proti vlnám a moře je tak 4 až 5. V polovině plavby přichází prudká tlaková níže, vítr se zvedá na 35 kn, prudký déšť, že viditelnost klesá na nějakých 50 metrů. Trochu upravujeme kurs, povolujeme hlavní plachu, aby nebyl takový nápor, refujeme na třetí ref. Naštěstí se to rychle přežene a za chvíli je opět sluníčko. Pavel nás pak večer ujistil, že takovéto přeháňky jsou dost obvyklé a že s trochou odvahy a štěstí to lze proplout s plnými plachtami. Na to musíme ale na katamaránu ještě trochu natrénovat. Sice v tom větru utrhli výtah od hlavní plachty a rozletěl se jim travaler od geny, ale i tak dorazili do cíle dnešní etapy jako první.
V zálivu u Port Elizabeth si prohlížíme dvě nádherné britské jachty pod Royal Red Ensign a kotvíme na boji pár set metrů od břehu. Sedáme na dingy a jedeme do přístavu na večeři. Vysadil jsem první část a pak jsem se vrátil pro druhou půlku posádky. V baru si najednou uvědomujeme, že nám chybí Pavel, který jel v první várce. Jdu ho hledat a nacházím ho stát na mole. Poslušen příkazů kapitána čekal na nás než přijedeme. V hospůdce s tradičně pomalou obsluhou si dáváme roti, kreolské kuře a rybičku. Jako obvykle výborná kombinace vůní a chutí.
23. ledna 2013
Poslední nákupy v Port Elizabeth, kávu, zamávání pěkné černošce, u které jsem kupoval drobnosti pro sourozence a v poledne napnout plachty a jedeme dál na sever. Plavíme se okolo Bequie dál k St. Vincent. Moře bylo mírně zvlněné a někteří členové posádky měli našlápnuto na krmení rybiček, ale velký panák rumu s kolou to spravil. Míjíme zátoku pirátu s barem u Jarouška a kotvíme o dvě zátoky severně v Cumerland Bay. Pár mil před zátokou připlouvá k lodi stádo delfínů (jsou to přeci savci, hejno je ryb nebo ptáků), chvíli poskakuje kolem, hrajou si mezi vlnami pod přídí. Jsem naprosto přesvědčen, že jsou vysíláni Centrální radou delfínů pro pozorování člověka mořského obecného a zkoumají naše zvyky a neohrabanou snahu o navázání komunikace.
Opětovně házíme kotvu, jejíž naviják zlobí čím dál tím víc a záď je pevně přivázána k palmě. Bílý korálový písek na jihu je vystřídán černým sopečným, ale i tak je zátočina úžasná. Palmy, malé rozeseté domy na pobřeží, z jungle se ozývá křik ptáků a jiné havěti. Po zakotvení si dáváme ke svačině výborné palačinky připravené lodním kuchařem. Chvíli před západem slunce si jdeme zašnorchlovat. Opětovně beru harpunu a snažím se ulovit nějakou ploutev. Jediné co potkávám a bylo by k snědku je murénu, tu mi však zakazují ulovit.
Po večeři se vydáváme prozkoumat plážový bar, ze kterého se ozývají zvuky steel band. Obsluhuje nás nádherná černoška, vůně rumu a míchaných drinků se vine pláží, všichni okolní jachtaři se vlní v rytmu reagge a dokonce i náš kapitán s paní kapitánovou se vydávají do víru tance.
24. ledna 2013
Čas se nekompromisně krátí a my musíme dál na sever. Dnes večer plánujeme dorazit do posledního svobodného přístavu před vplutím do výsostných vod EU. I moře chápe, že se nám tam moc nechce a tak vane vítr proti v poryvech až 30 kn a vlny mezi 4 až 5. Posádka přežívá bez ztráty kytičky a nemusíme vytahovat harnesy, abychom někoho přivázali k zadní palubě za účelem soustavného dokrmování rybí populace. U některých slabších jedinců se to sice neobešlo bez patřičné pilulky nebo panáka, ale přežili jsme to. Pár mil od monumentálního Petit Piton zcela padnul vítr, tak startujeme bezvadně chytající dieslové agregáty a zbývajících dvacet mil doplouváme za předení vynálezu pana Benze s panem Dieslem až do Rodney Bay. Kotvíme na severovýchodním cípu St. Lucie pod zbytky pevnosti na Pidgeon Isl. Stojíme na kotvě, ale před námi je už moderní marina, hotelové resorty, bary a civilizace. Dingy jedeme do mariny nakoupit trochu zásob a pak přímo pod pevností jedeme baru. A byla to dobrá volba. Hromady výborného jídla, koktejly v akci 1+1, jako dezert pečený banán v těstíčku (prý se to jmenuje crumble), sorbety, chocolade cake a další místní delikatesy. Chceme recepis, ale dámy jsou neoblomné. Kačer zkouší nějaký modrý pití s paraplíčkem. A kupodivu rychlá obsluha. Po dvouhodinových lukulských hodech je celá posádka zhroucená v dřevěných židlích a já jim vyprávím můj oblíbený vtip o původu jména medvídka Pů.
25. ledna 2013
Poslední den plavby. V Rodney Bay nabíráme naftu, která je za polovic než na Martinique. Za čtrnáctidenní plavbu tankujeme do obou motorů naftu za 550 EC. Ještě jsme zajeli do banky zpět proměnit EC na EURA, Jarda dělá několik rychlých nákupů v marině a pak vzhůru na sever. Vytahujeme plachty a míříme k St. Anne na Martinique vzdáleného necelých 20 NM. Poslední koupání, rozloučení se s mořem a pak už jen pár mil do mariny. Rychlý úklid lodi, vyhodit nashromážděný bordel, pak do baru na pivko a večeři. Potkáváme polskou loď od Jarouškova baru. Přímo nad barem visí česká vlajka, na to, že nemáme moře a je nás jen pár, jsme v celku mořeplavecko - barový národ.
Všichni se smutkem a mořem v očích ještě hltají posledních pár obrazů z Karibiku.
26. ledna 2013
Ráno je nutné vyřídit celnici, vrátit chartrovce loď, nakoupit rum agricole, vanilkové lusky, čisté kakao a v baru utápíme smutek po vlnách, moři a sluníčku.
Na letišti se dozvídáme výsledek prezidentských voleb a vážně uvažujeme, že se vrátíme zpátky na jih do ráje.
Posádka:
Kačer – kapitán. Moc nebrblal, na Údolíčko se chtěl vracet asi jen třikrát denně. Takže v podstatě se mu to velmi líbilo.
Šeby – paní kapitánová. Sic důstojnická panička, ale nezapomíná, že je stále skvělou a platnou součástí posádky. S kapitánem má někdy svatou trpělivost.
Martin – ve svém tichém soustavném brblání dosahuje mistrovství. Sice nasbíral pozitivní body opravou motoru, ale rychle si je vymazal.
Pavel – od ztráty pasu cestou z letiště na loď jsme z jeho úsměvu pochopili, že ho takovéto maličkosti nerozhází. Natož pak vlny.
Jarda – v baru u Jarouška nám předvedl, jaké se v něm skrývá zvíře. Pak již střídavě pil jen kolu nebo rum punch, podle aktuálního stavu morální kocoviny.
Tomáš – spolehlivý kormidelník, anchor watchman a výborný kuchař. Jen někdy měl sklony plácnout ploutví a zamířit do Jižní Ameriky.
Péťa – s Tomášem se střídali v roli mamky nebo taťky, podle toho, jak se kdo vyspal. Jeho nevyčerpatelná zásoba starých vtipů byla spolehlivým lékem proti trudomyslnosti.
Anče – lodní kuchyni měla pevně v rukou, jen poměr masa a trávy jí dělal na náš vkus trochu problém. Ovšem tatarákem z tuňáka vše napravila a budiž jí odpuštěno.
a já – pověřen vedení lodního deníku, jehož přepis jste právě dočetli.
Slovníček pro neplavce – neboli suchozemské krysy:
Beaufortova stupnice – stupnice sloužící k určení stavu moře v rozsahu od 0 do 12. Nula je tálinský rybník, pětka už docela hodně zvlněné moře s bílými čepicemi na hřbetech, dvanáctka je moře při hurikánu.
Harnesy – popruhy sloužící k připoutání se k lodi, obvykle v bouřlivém počasí. Zatím jsme je vždy použili k připoutání lodníka, jenž potřeboval uvolnit místo ve svém žaludku a báli jsme se, že by mohl přepadnout přes palubu.
Knot – neboli česky uzel (kn) je jednotka rychlosti, určená jako jedna námořní míle za hodinu.
Marina – slangový výraz pro přístav. Obvykle vybaven vodou a benzinovou pumpou na doplnění zásob, někdy také možnost připojení lodi na 220 V.
Námořní míle – někdy taky značeno jako NM (Nautical Mile). Její délka je odvozena od jedné minuty zeměpisné šíře a v přepočtu na suchozemské metrické míry činí
1 NM = 1.852 km
Reef – neboli útes. Korálový útes je na skalnatém povrchu zachycené korály a spousta barevných rybiček.
Refovat – zmenšit plochu plachet. Užívá se při silném větru. První ref značí zmenšení cca o 20 % plochy, druhý ref dalších 20 % a třetí ref na méně než polovinu plochy plachet. V silnějším větru se pak používají bouřkové plachty. Staré trampy upozorňuji, že to není ani reflovat, ani šteflovat a už vůbec ne štepovat, to se dělá s ponožkami.
Rum punch – oblíbené karibské pití. Jeho základ činí jak již název napovídá rum, nerozhodné zda bílý nebo tmavý. Je mnoho receptů, můj oblíbený je tento:
-pinta fresh orange juice
-pinta fresh lime juice
-pinta ananas juice
-půl pinty grenadinového sirupu
-půl pinty rumu
Smíchat vše dohromady, nalít na led a nahoru postrouhat muškátovým oříškem.
Vant – ocelové lana držící stěžeň (ne stožár, na ten se vztyčuje vlajka), v kolmé poloze.
Výtah hlavní plachty – lano vedené od horního konce plachty na vrchol stěžně, zpět stěžněm dolů až do kokpitu. Již název předurčuje, že souží k vytahování hlavní plachty.
Travaler – slouží k posunu otěže přední plachty (geny nebo kosatky) směrem blíže nebo dále od hlavního stěžně.